jak to u mě začalo

Zážeh zvědavosti přišel zcela náhodně někdy na podzim 2016, tuším, že to byl začátek října. Na vševědoucím facebooku jsem (opět úplnou náhodou) narazila na stránku KOUZELNÉ BYLINKY.

        Klik… a přede mnou celý nový svět.

     Projížděla jsem odkazy a informace a krásné fotky a to jsem ještě netušila, že základ Kouzelných bylinek je na čt1 coby pořad. Klik… a přede mnou celý nový vesmír. Dobře, to trochu přeháním, spíš jsem začala ten celý nový svět kousíček po kousíčku (a z pěkně velké dálky) poznávat a
vnímat.

     Už dřív jsem používala bylinky, na okně mám jednu přeživší mátu, dočasné pokusy o bazalku, meduňku, petržel nebo pažitku mám taky za sebou. Keříková rajčátka na balkoně se u mě konala taky. Moje zkušenosti s pěstováním a „zahradničením“ ale podstatně přesahují úroveň „parapet v paneláku“, ale o tom až jindy a pěstování zeleniny, ovoce a okrasných rostlin na chalupě z toho teď vynechám.

     Nejdřív jsem zkrátka hltala na internetu videa a vstřebávala ty úžasné informace, co všechno bylinky dovedou. To, na co jsem dřív v trávě bez povšimnutí šlápla, teď považuju za malé zázraky (jitrocel, pampelišky, sedmikrásky, kopřivy, lopuchy,…). Byl to zkrátka příval informací, samozřejmě, že si to všechno nepamatuju, ale tím, že mě to uchvátilo, v hlavě mi leccos uvízlo, takže myslím, že můžu bez obav říct, že přehled o těch nejznámějších a nejpoužívanějších bylinkách, léčivek a koření mám alespoň základní. Pro začátek bych řekla dobrý :D

     Fáze dvě tedy byla přejít (alespoň částečně) od monitoru k potřebě nashromáždit si na zimu na parapetu mnohem víc květináčů s bylinkami. Samozřejmě, kde je takhle na podzim vzít, že jo? Po malém hledání jsem u sousedky na chalupě objevila, že má dva záhonky s polodivokou mátou a šalvějí, takže jsem si od každého trochu půjčila (význam toho slova vzhledem ke kontextu nijak zvlášť nezkoumejte) a zapíchla je do hlíny do květináčů. Na poprvé mi oboje odešlo. Pokus číslo dvě byl úspěšnější. Tedy do chvíle, než se na nich objevila plíseň a mšice. Během pokusů o odstranění škod jsem taky zjistila, že máta není mátou ale nejspíš meduňkou – ne, prosím, nesmějte se mi, rozdíl mezi bylinkami znám a i trochu zkušeností s nimi mám, ale tady váhá skutečně celá rodina (nejspíš jde o nějakou odrůdu, čeho ale konkrétně, to pořád nevím :D).

     Když jsem si uvědomila a smířila se s tím, že na okně mi půjde jenom ta moje původní, přeživší máta ze supermarketu (o neobyčejné houževnatosti této konkrétní rostlinky třeba taky někdy příště), nastala fáze tři – vyrazit ven a objevit, co podzimní příroda nabízí.

     Šípky.

     Dumala jsem, kam na ně a odpověď jsem přitom měla přímo před nosem. Na chalupě podél cesty u pole jich bylo plno. Navlíkla jsem si tedy rukavice a starou bundu a popadla košík a nůžky a vyrazila. Celá nadšená jsem se dala do sběru a přitom si uvědomila, že dokud jsem se o to nezačala zajímat, ani jsem si nevšimla, že kolem těch keřů skoro denně už tolik let jezdím!

Ze svého úlovku a bezmála plného košíku jsem byla nadšená a doma jsem se dala do čištění a sušení. Samozřejmě, na levelu „objevitel začátečník“ nemám moc potřebného vybavení, takže plech a trouba museli stačit. Šípky jsem trápila na horkém vzduchu do 50° snad dva dny, možná i trochu déle. Nějak to prostě nešlo. Pár jsem jich i přičmoudla (ty se musí vyhodit!), ale nakonec mám dvě skromné krabičky vlastnoručně nasbíraných a nasušených šípků (ty chlupy z nich jsem měla zabodaný všude!). Takové radosti bylo! :)

     A od toho už byl jen krůček k tomu, abych si uvědomila, co mi v životě scházelo – vlastní bylinková zahrádka. Už žádné malé květináčky s utrápenými nájemníky i paní domácí.

     Dala jsem řeč s dědou, dostala od něj kus zahrady a svolení „dělat si tam co chci, jemu je to úúúplně jedno“.

     Takže takhle.